Líbí se Vám? Sdílejte:
Napište svůj názor nebo dotaz do komentářů pod článkem.
Přepis webináře:
Jít za svým snem je totéž jako být šťastný 🙂
Většina z nás se v životě drží zpátky. Nevidíme, jak báječně naše životy fungují, když do toho nezasahujeme, a tak děláme spoustu nesmyslných věcí, abychom měli krásný, šťastný život. Nedávno jsme skončili program, ve kterém jsme se dívali, jak život funguje, jak nás vede, jak je život krásný. A jak při tom můžeme tvořit lehce a snadno i to, o čem jen sníme, co se nám zdá nemožné. Skvělý vztah, super práce, která nás baví, více peněz, radost ze života, nový dům anebo auto, cesta kolem světa…
Jsme zrozeni k úspěchu
Můžeme v životě začít tvořit cokoli. Nemusíme vědět jak a jestli to jde, může nám to klidně připadat nemožné. Podíváme se spolu, jak do toho…
V programu Tvoříme nemožné za 90 dnů bylo skvělé podívat se na tvorbu zpomaleně. Uvidět principy, jakými se tvorba řídí. Uvidět inteligenci, která je za tím. Dívat se: Jak věci vzniknou? Jak se tvoří z ničeho? Odkud se věci berou? Kde jsou, než začnou existovat v našem světě? Kde jsou ještě před tím? Odkud se berou nové, čerstvé nápady? Jak to děláme, když tvoříme, po čem toužíme, jak jdeme za svými sny?
Připravili jsme o tom pro Vás krátké video, které si můžete stáhnout zde. Věřím, že se Vám bude líbit.
Po něčem toužíme, máme své sny. Co s nimi děláme? Jdeme za svými sny?
Tady je háček
Děláme totiž něco jiného. Snažíme se zařídit, aby se naše sny splnily. Aby se to stalo. Bereme svoje sny jako pevné cíle, ne živé, proměnlivé věci. Takže máme sen a ten se snažíme dosáhnout, zařídit. Zařídit, aby se naše sny staly, anebo následovat svoje sny jsou zásadně odlišné přístupy k životu. My se většinou snažíme to udělat. Věříme, že když se má něco stát, musím to zařídit já. Je to otázka pevné vůle, schopnost překonávat překážky, pracujeme na své motivaci… Musíme zařídit, abychom to dostali. Musíme pro to začít něco dělat, musíme se opravdu snažit, je to o naší síle a našich akcích. To je pro nás ověřená strategie, tak se to má dělat, toho se máme držet. Protože to funguje, většinou…
Většinu věcí, které v životě chceme, ať je to práce, peníze, vztahy, většinu cílů, které si před sebe stavíme, se podaří dosáhnout, když na tom těžce pracujeme, věnujeme tomu čas a jsme dostatečně flexibilní, abychom se přizpůsobili a dělali věci jinak, když něco nefunguje. Tohle je ale ta těžší a méně spolejlivá cesta.
Problém je, že to stojí spoustu naší vůle, spoustu naší energie. A tak velmi často přestaneme ještě dříve, než se někam dostaneme. Rozhodneme se, že to nestojí za to… Že je to příliš těžké… A příště, když přemýšlíme o novém projektu, o novém cíli, i když se nám třeba ten předchozí podařilo dosáhnout, moc se nám do toho nechce… Jsme unavení…
A vlastně dobře děláme. 🙂
Následovat své sny je úplně jiná cesta životem
Jít za svými sny je o naslouchání životu. Následovat své sny je dívat se, kam mě moje sny vedou. Ne si nějaký sen vybrat a pak se snažit zařídit, aby se to stalo. Když následujeme svůj sen, uvidíme, že je tu vnitřní systém, obrovská inteligence, něco nás vede, máme vnitřní GPS.
Čím víc si této navigace začneme všímat a rozpoznávat ji v sobě, čím více se podle ní začneme řídit, tím krásnější život se před námi odvíjí a tím krásnější život takto vytváříme, když jím jdeme.
Zdeňka o tom říká, život se děje a já se děju s ním.
Je to pro nás nezvyklá cesta, protože po ní jdeme neustále do neznáma. Tady je klíč. Takhle je to v našich životech neustále. Toto se stále děje, ale my se neustále znovu vracíme k iluzi, že víme, že chápeme, že to můžeme řídit a ovládat…
Život se ale dá pochopit, jen když se ohlédneme zpět. Tady a teď se život dá jen prožívat a následovat.
Když jdeme za svými sny a pak se ohlédneme, uvidíme za sebou nádherný život.
Jak se to dělá?
Každý z Vás to ví. Každý z Vás to občas dělá, protože je to naše přirozené chování, naše přirozená schopnost. Něco děláme a víme, jaký je další krok. Víme, co teď dělat, ale nevíme, kam nás to dovede. Víme, kam chceme dojít, ale nevíme, jak se tam dostaneme. Víme, co chceme vytvořit, ale nevíme jak. A tak uděláme krok. To je všechno. Ne míň, ne víc. A pak uvidíme, co je další krok. Nádherná věc, když jdeme za svým snem, je, že nevíme, kudy jdeme. Ale víme, že stačí věřit tomu něčemu v nás, že nás povede.
Stane se nám, že se vydáme za svým snem. Začneme poslouchat život. Přestaneme životu říkat, jaký má být a jak má vypadat, a začneme si ho všímat, poslouchat ho. A když pak najednou jasně ucítíme náš sen, víme, cítíme, kudy je to správně, ten pocit klidu a jednoduchosti nás povede krok za krokem dál. Poznáme to víc a víc jasně od nejistoty a nepříjemného pocitu, který vytvářejí naše myšlenky, naše plánování, posuzování, rozhodování…
Šel jsem na rozhlednu postavenou na vršku Javorníku. Šel jsem zkratkou, lesem. Ke konci se mi v hlavě začaly ozývat pochyby, jestli jdu správně. Kontroloval jsem si mapu v mobilu, uvažoval… a pak jsem v dálce uslyšel lidi, kteří dokončovali rozhlednu… Tím to skončilo, konec rozmýšlení, jestli jdu dobře, nebo ne… Bylo to v ten moment úplně jasné, tak jasné, že mě ani nenapadlo o tom přemýšlet. Šel jsem tam.
Byron Katie často říká: Jak poznám, co chci dělat? Dělám to!
Když se vydáme za svými sny, začneme dělat některé věci, které jsou pro nás naprosto přirozené, že si ani nevšimneme, že je děláme. Když o nich pak začneme přemýšlet, často nám to nebude dávat smysl. Zjistíme, že jsme s lidmi, se kterými se běžně vůbec nebavíme, že jsme na místě, kde jsme nikdy nebyli… Všechno je to úplně přirozené a cítíme, že je to správně. Naučíme se poznávat tenhle pocit, a tak je stále snadnější se ho držet.
Občas se zastavíme, odpojíme se od této inteligence a řekneme si: Stop, co to proboha dělám? Kam mě to vede? Proč jdu tudy? Myšlení, které nás zastaví, které nám stojí v cestě. Protože v tom okamžiku začneme věřit, že víme, kudy máme jít, a začneme životu říkat, jak to má vypadat, kudy se má vydat, namísto abychom ho poslouchali a nechali se vést. Místo abychom šli za svým snem.
Pustíme se do něčeho, co nám dává smysl, napadne nás plán, přestaneme poslouchat a jdeme podle sebe… Ani si nevšimneme, že náš sen odbočil už před pád hodinami, a my stále ještě jdeme rovně. Je to, jako když někoho učíte, třeba jak se používá počítač, a každou chvilku Vás Váš žák přeruší a řekne Vám, jasně, jasně, to je jednoduché, tohle už vím, a udělá něco blbě… a pořád dokola.
Když je tu šance, že ztratíme navigaci nebo se nám pokazí a zůstaneme ztracení, tak je dobré se naučit cestu. Ale tady se bavíme o životě, kde žádné cesty dopředu namalované nejsou, a o navigaci, kterou nejde nikdy nijak ztratit. Jde ji jen neposlouchat. Používat svůj intelekt… Intelekt je super nástroj, ale ne na všechno. Je to jen malinká nepatrná schopnost v porovnání s naší hlubší inteligencí.
Tvoříme nemožné
Byl to naprosto super program, ve kterém bylo asi 140 lidí, a cílem toho programu bylo tvořit cíl, který se více jak z poloviny zdál nemožný. Vzít něco, o čem byste se vsadili: tohle nejde, tohle já nedám, tohle je nemožné, alespoň pro mě, v následujících 90 dnech. Ale začali jsme to každý tvořit. Jen pro tu radost, zkusit si, jaké to je, když začneme tvořit něco, co chceme mít ve svém životě.
I když nemáme ani ponětí, jak to uděláme, ani jestli to vlastně vůbec jde. Lidé v tomto krátkém čase vytvořili neuvěřitelné věci.
Já jsem si dal cíl mít v minikurzu Školy štěstí 10 000 lidí. To se nikdy před tím nepovedlo, ani vzdáleně. 2000 už byl docela úspěch. Na konci programu jsme měli 13 tisíc e-mailů… Všechno se to Stalo úplně jinak, než jsem čekal. Vlastně všechna ta dřina okolo byla úplně zbytečná…
Někdo si chtěl koupit byt v centru Prahy, bez hypotéky. Pořídit krásné auto. Udělat výstavu obrazů, naučit se zpívat a mít koncert v zahraničí, začít malovat, napsat celou detektivku a vydat knížku. Od začátku do konce. To všechno za 90 dnů. Byla tam také spousta lidí, kteří nevytvořili, co si na začátku řekli. Ale měli nádherný čas a vytvořili spoustu jiných neuvěřitelných věcí po cestě. Uviděli, jaké to je, když poslouchají svoji navigaci, svoji hlubší inteligenci. Prohloubili si s ní svůj vztah. Začali jasněji vidět, jaké to je, když se sny před nimi odvíjejí. Když je následují. Když jdou po cestě své duše.
Protože to je, jako by to před nás skládala naše duše. Krok za krokem. Věci se odvíjejí, jako by se to tak mělo stát.
Nevíme, jestli je tu nějaký plán pro každého z nás, víme ale, že ta cesta, po které nás naše vnitřní inteligence vede, vzniká z neznáma, z ničeho, tak jak po ní jdeme, krok za krokem. Je tu pocit, že jsem ve správném čase na správném místě a dělám správnou věc. Tohoto pocitu se můžeme držet. Můžeme tento pocit nechat, aby nás vedl. Ten pocit nemá nic společného s náladou. Nemá nic společného s dobrou, nebo špatnou náladou, s pozitivními, nebo negativními myšlenkami… Ten pocit je hlubší, leží pod tím, před tím než myslíme.
Pleteme si tento pocit s náladou
Myslíme si, že nálady nám říkají, jestli něco máme dělat, anebo ne. To je, jako kdybychom pracovali jen tehdy, když máme dobrou náladu. 🙂 To by asi moc práce hotové nebylo. Dokud se nenaučíme rozpoznávat svoji inteligenci od našeho přemýšlení, často se rozhodujeme intelektuálně.
„Nezdá se mi to, nechce se mi do toho, to nemá cenu…“
Jako by to mělo nějaký význam, jakou máme náladu, co si zrovna myslíme. Občas se budeme cítit bezvadně a občas ne. Občas se budeme cítit tak, že už se nemůžeme dočkat začít něco dělat, a když se do toho pustíme, přestane nás to bavit. Občas se nám nebude chtít ani trochu, a když začneme, najednou zjistíme, že nám to jde a baví nás to. Tohle jsou naše nálady. Nemůžeme se řídit náladami. Ale můžeme poznat ten hlubší pocit a jít za svým snem. Ten vnitřní pocit, který nám ukazuje směr.
Někteří neví, co je jejich sen…
Ale to vlastně nevíme opravdu nikdo. Protože naše sny se mění a vyvíjejí. Náš sen je místo v nás, ve kterém se odvíjí a vzniká to, jak náš sen vypadá. Náš sen není Něco, ve skutečnosti je to ta energie života, ze které sny vznikají a berou na sebe formu, tvar, chuť. Jít za svým snem, tvořit něco z ničeho, tvořit, co se nám zdá nemožné, je ve skutečnosti spirituální cesta. A jak jdeme po cestě, spousta věcí vzniká. Nové vztahy, nové společnosti, nové produkty, nová díla, můžeme skládat hudbu, najít lásku svého života, postavit dům, najít skvělou práci, ale to nejsou ve skutečnosti naše sny. To jsou věci, které vznikají, když za svými sny jdeme. Když se necháváme vést životem.
To jsou všechno jen následky toho, že jdeme po cestě své duše, že nás vede naše touha. Nepotřebujeme vědět víc. Nepotřebujeme vědět, co na naší cestě vznikne, kam nás dovede, jak bude to, co z našeho snu vznikne, vypadat. Potřebujeme vědět jen jedno. Jak to chutná, jaké to je, když jdeme za svým snem. Protože pak se neztratíme. Můžeme nechat svůj život odvíjet a žasnout.
Nechme svůj život promluvit
Nechat svůj život promluvit chápeme často jako dát o sobě vědět, být vidět, neschovávat se. Asi každý zná nádherný citát od Marianne Williamson:
Náš nejhlubší strach není, že na to nestačíme. Náš nejhlubší strach je, že jsme mnohem silnější, než si dokážeme představit. Je to naše světlo, ne naše tma, čeho se nejvíc bojíme. Ptáme se sami sebe, kdo si myslím, že jsem? Proč bych měl věřit, že jsem krásný, talentovaný, jedinečný, báječný…? A přitom – co vlastně být nemůžeme?
Jsme děti Boha. To, že si hraješ na něco malého a nevýznamného, nikomu neslouží. Není nic osvíceného na tom, že se děláme malými, aby se jiní lidé v naší přítomnosti necítili nejistí. Všichni jsme tady proto, abychom zářili – jako to dělají děti. Narodili jsme se, abychom ukázali krásu boha, který je v nás. Není jen v některých z nás, je v každém z nás. Když necháme rozzářit naše vlastní světlo, podvědomě dáváme svolení ostatním, udělat to samé. Když se osvobodíme od svého vlastního strachu, pouhá naše přítomnost automaticky osvobozuje všechny ostatní. Je to naše svatá práce, osvobodit se od strachu. Pomůžeme tím nejen sobě, pomáháme tak celému světu.
Marianne Williamson
To je jeden způsob, jak můžeme chápat, „Nechejte svůj život promluvit“.
Když začnete víc a víc spoléhat na svou hlubší inteligenci, na své vnitřní vedení, nechej svůj život promluvit dostává ještě nový význam:
Buď už konečně zticha a poslouchej!
Přestaň životu dokola říkat, co ti má dát a co má pro tebe udělat, a nechej promluvit svůj život. Nechej svůj život, aby ti ukázal, co všechno ti nabízí a co všechno je možné. Nechej svůj život, ať tě vede k využití tvého skutečného hlubšího potenciálu. Nechej ho, ať ti přinese, co leží mimo tvoji představivost. Protože tvoje představivost je velmi omezená, když ji porovnáme s nekonečnými možnostmi tvořivého potenciálu hlubší inteligence. Neznáma.
Tohle je úplně jiný způsob, jak můžeme v životě být. Jak můžeme v životě tvořit.
Už se nesnažíme všechno zařídit, dokázat, silou vůle udělat, aby se stalo, o čem si myslíme, že pak bude náš život lepší.
Už se nesnažíme být silou, která řídí náš život a často životy ostatních a občas celý vesmír…
Uvědomíme si tu skutečnou sílu, která řídí vesmír, tu obrovskou inteligenci života, kterou v sobě každý máme, a dovolíme jí – dovolíme si – aby nás použila jako svůj nástroj. Jako nástroj tvoření.
Ve skutečnosti se tohle stejně neustále děje. Jenže spousta z nás to slepě ignoruje a tvrdě jde za tím, aby vytvořili život, o kterém si v naší kultuře myslíme, že bychom měli mít. Někdy to ani nemusí být ve výsledku příliš rozdílné, jenže se to děje opačně:
Když jdeme za svým snem, často se stává, že se nám v životě objevují všechny ty věci, o kterých ostatní sní. Budete mít děti a rodinu, dům, auto, finanční nezávislost. Ale to vzniká, jak jdeme za svým snem. Ty samotné věci nás neudělají šťastnými. Protože to není, odkud se štěstí bere 🙂
Jeden z důvodů, proč život neposloucháme, je, že se bojíme, co bychom uslyšeli.
Máme strach, že když se vydáme po cestě naší duše, když půjdeme za svými sny, naše sny nás dovedou někam, kam nechceme jít. Takhle to nefunguje… 🙂
Jsou to Vaše sny. Kam Vás ten vnitřní hlas dovede, kam Vás Vaše duše vede, je vždycky takové, že nevěříte, že máte to štěstí, že jste se tam dostali. Protože ten hlas je Váš. Protože je to sen, pro který jste se Vy narodili.
Nepotřebujeme vědět, kam nás život, sen, dovede. Víme, že to je o tolik lepší, než si dokážeme představit…
Děkuji, že jste tu dnes byli, a těším se na setkání na dalších webinářích z Centra Změn.
Vladimír