Díky vám jsem upřímně šťastná

Dala jsem si se zhodnocením Akademie načas 🙂 Ale teď je ten nejlepší, teď se mi chce, cítím ta správná slova a jako by šla odjinud... ze mě... z nitra, které prostě přesně ví. Já jsem!!! Už je načase vám říct, že jsem upřímně šťastná! 

Žiji a baví mě to

Baví mě chvíle, kdy je mi fajn, ale baví mě i ty chvíle, kdy to tak ,,fajn zrovna necítím“. Všechny tyhle chvíle prostě jsou součástí toho ,,bezva balíčku zdarma“, co jsem dostala do balíčku, co se jmenuje Můj život. A není to tak, že si ty blbý chvíle musím odžít, aby bylo zase dobře. To je veliký a hodně oblíbený omyl. Prožívám všechno, co se mi děje, ale uvnitř vím. Vím, že to, co prožívám, nemá nic společného s tím, co se děje kolem mě. Nemusím s tím nic dělat. Občas prostě uvěřím nějaké kravině ve své hlavě. Hmmm. Stačí, když to vím. Jsem šťastná.

Z mého života zmizely problémy

věci, do kterých se mi nechce, i lidi, které nemám ráda. Děkuji Zdeni a Vláďo.
Neděkuji vám ale za to, že ty věci zmizely. Nic nezmizelo, nic z toho neexistovalo. A to je to, za co vám děkuji. Za to, že umíte dlouho a vytrvale ukazovat tím jediným směrem, který má smysl. Ukazovat na život zevnitř ven. Tak, jak se to děje. Tak, jak to opravdu funguje.

O spoustě věcí už nevím

Věci kolem mě totiž zůstaly tak, jak byly, ale už to nejsou ,,problémy“. Věci, do kterých se mi nechtělo jsou taky pořád, ale daleko častěji prostě dělám, co se mi zrovna chce, a tak na to ostatní nemám čas. A někdy se mi prostě taky do něčeho nechce. A to pak tu danou věc udělám, nebo neudělám. Jiné řešení překvapivě neexistuje. 🙂 Lidi, které bych neměla ráda? Nevybavuji si, že by byli. A pokud jsem si s někým něco udělala řekla, stalo se to jindy a jinde než teď a tady. A vlastně už o tom ani nevím.

Mám ráda sama sebe

Dřív mi to znělo jako fráze a měla jsem pocit, že bych měla víc. Že se nemám ještě dost ráda, když někdy necvičím a když se kritizuju a když je mi smutno a pláču, že to prostě něco musí znamenat. Že to přece určitě znamená, že se nemám ráda. Měla bych líp jíst a víc cvičit a přitom bych se ale měla mít ráda taková jaká jsem. Hmmm, pecka. A jak na to jako asi? Teď mi přijde technicky nemožné nemít se ráda, stejně jako mi přijde nemožné nemít ráda vás. Nemít ráda všechny lidi. Nezáleží na tom, jestli je už znám. 🙂 Je to děsně přirozený!

Sebezdokonalování a osobní rozvoj 🙂

Bavilo mě věnovat se osobnímu rozvoji. Přečetla jsem snad všechny chytré knihy, které byly česky a hltala každý nový titul - jak být šťastná, lepší, úspěšnější, efektivnější, jak si víc věřit... eft, hooponopono, nlp. V mé knihovně najdete mraky knih o psychologii, psychoanalýze, vývojové psychologii, motivaci, sociální psychologii, arteterapii... a výsledek? Spousty cizích myšlenek ve své hlavě. Spousty nových hranic a vymezení, co je normální, co je správné a co už ne, postupů, příběhů, cizích myšlenek obalených vlastními myšlenkami o tom, proč to tak nedělám a jak jsem mohla řešit věci dřív, a co to vlastně vypovídá o mně a co vlastně tedy teď musím dělat jinak.

Můj život už není o tom, co píší jiní

Jo a taky jsem se nekoukala na televizi. Protože, proč vlastně? Nevzpomínám si. Jooo byla přece plná negativních věcí, které mě ovlivňovaly. 🙂 Zase ty věci zvenku. 🙂 Jako by měly na moje štěstí nějaký vliv. Tohle není moje cesta. Je to jinde. Můj život není o tom, co píší jiní. Není o zaručených postupech a návodech, jak se smířit s tím, co se stalo, jak se naprogramovat k úspěchu, jak se namotivovat dělat věci, které vlastně nechci dělat, ale měla bych...:)

Hazard se štěstím z mého života zmizel

Když jsem si to uvědomila, došlo mi, jak moc jsem řešila věci, které se stanou. Jak moc jsem je chtěla mít pod kontrolou svůj život a přitom jsem se bála, že se nepovedou 🙂 a to bude znamenat, že jsem se nepovedla já. 🙂 HMM. Pořád jsem musela na sobě a na věcech něco měnit. Vsázela jsem svoje štěstí na výsledek svého snažení. Když nějaká kniha nebo technika nezabrala, nedělala jsem ji prostě dost dobře, nebyla jsem dost vytrvalá, nevěřila jsem tomu dost? Já zase špatně a už zase...:) Tenhle hazard se štěstím z mého života zmizel. Jsem upřímně šťastná. Opravdu vnitřně šťastná. A když se vztekám, směju, pláču, nebo dělám prostě jen holčičí cavyky... uvnitř vím, že jsou věci tak, jak jsou.

Jsem šťastná. Uvnitř. Tak nějak jinak. Opravdově.

Cítím, že vám dvěma to opravdu nemusím vysvětlovat. Když se podívám Vláďovi do očí, poslouchám jeho vyprávění, když slyším Zdenčin smích a pozoruji gesta... vy oba víte, víte, jaké to je a co se se mnou ,,samostalo“. (Já neudělala vůbec nic. :)) Vám to popisovat nemusím. Jsem moc ráda, že jste.

Díky vám:

...se nemusím ptát jak. Když chci, tak to prostě zkusím NĚJAK.
...vím, že pravda je vždy vyjádřena větou jednoduchou a končí tečkou. TEČKA. Všechny další čárky jsou myšlenky, nebo marketing.:)
...je úplně jedno, co si myslím o tom, kdo jsem a co se děje. 🙂
...vím, že jediný způsob, jak si užít život, je žít ho tady a teď. V každém okamžiku být pro ten jediný okamžik.
...minulost i budoucnost jsou jen v myšlenkách.
...vím, že nikdy neznám celou pravdu.
...cítím, že není nic, co bych v životě opravdu musela. (Možná jednou umřít, ale co když zejtra někdo něco vymyslí? 🙂
...nevadí, když se ztratím. Už jsem tam párkrát byla a vrátím se. 🙂
...se nebojím, co se stane, moje štěstí na tom nezávisí.
... jsem upřímně šťastná.

Žiju život plný...všeho!!! Mám vás ráda.
Kateřina Fišerová