Líbí se Vám? Sdílejte:
Napište svůj názor nebo dotaz do komentářů pod článkem.
Jak se nebát strachu
(Volný přepis části videa)
Strach nás věrně provází od kolébky až do hrobu a čas od času na nás vybafne. 🙂 Jak se ho přestat bát? Pojďte se s ním seznámit! Je to něco jiného, než myslíme.
Co má strach společného s naším životem? S tvořivostí, s úspěchem a se štěstím? Proč je vlastně užitečné se o strachu více dozvědět? Strach je jedna z věcí, které nás tu a tam provází věrně po celý život. Čas od času se nám v životě objeví. Od kolébky až do smrti, občas přichází a odchází… Stejně jako třeba… láska.
Ani přítel, ani nepřítel
Podíváme se, co se může stát, kdybyste měli jiný vztah ke strachu. Kdyby strach nebyl ani Váš přítel, ani Váš nepřítel. Kdyby byl jako počasí, občas fouká, občas ne, občas prší, občas ne, občas máme strach, občas ne. Uvidíte, jak by se změnil Váš život, kdyby Váš vztah ke strachu byl takto neutrální. Strach by Vám nezkazil den, byl by součástí Vašeho nádherného života. Jako třeba počasí.
Co je STRACH?
Dvě naprosto různé věci, oběma říkáme strach. Kdo se v tom má vyznat? 🙂
1.Reakce na přítomné nebezpečí
První z těchto věcí je, když se ocitneme v reálném a přítomném nebezpečí. Máme v sobě zabudovaný fyziologický mechanizmus, automatický systém, který pomáhá chránit naše tělo. Pokud se objeví jasné a přítomné nebezpečí, na které je třeba okamžitě reagovat, tak stejně jako to má každé jiné zvíře, tento mechanizmus i u nás nastartuje a jsme ve stavu zvýšené pozornosti, jsme u toho, co se děje, vidíme jasně a nepřemýšlíme, jednáme.
Srdce začne pracovat rychleji, více krve začne proudit ve svalech a máme více síly se prát nebo utéct. Krev je přesměrována pryč z těch částí mozku, které používáme k přemýšlení, protože v těchto okamžicích není užitečné o nebezpečí přemýšlet. V situaci, kdy jsme v jasném a přítomném nebezpečí, je třeba jednat. Tělo chce reagovat automaticky. Nechceme se racionálně rozhodovat, jestli máme, nebo nemáme utéct před rozzuřeným tygrem, jestli máme, nebo nemáme zareagovat, když se na nás vyřítí protijedoucí anutomobil nebo nám do cesty skočí srnka. Máme v sobě zabudovaný biologický mechanizmus, který převezme řízení a my jednáme. Všechny ty věci – srdce buší, potíme se, někdy se i odlehčíme… to všechno má jasný smysl. Naše tělo se chrání. O tom to je. (Povídat o tom v práci kolegům a vybarvit celý hrdinský příběh můžeme až pak…)
Tomu stavu, kdy jsme v jasném a přítomném nebezpečí, říkáme strach. To, co se v těle děje, je dokonale užitečné a funkční. Zostří se naše smysly, zrychlí se naše reakce, používáme svoji inteligenci a ne pomalou logiku a intelekt, reagujeme na to, co se děje, jsme tady a teď.
Když se budete bavit s lidmi, kteří milují extrémní sporty, zjistíte, že milují tento stav. Že milují tento strach, že jsou to okamžiky, kdy jsou tady a teď, kdy jsou naplno živí. Naplno přítomní. Jsou schopní dokázat mnohem více. Tito lidé mají velmi intimní vztah k tomuto stavu, k tomuto strachu. Milují tento stav. Milují, jak se cítí v tom stavu, kdy tělo jede na autopilot a všechny smysly jsou dokonale naladěné… Říkají tomu flow, cítí jednotu, lidé se v těchto okamžicích – někdy blízko smrti – cítí v jednotě se vším. Je to stav, kdy se naše malé já, naše osobnost, naše ego vytvořené naším přemýšlením – rozplývá – protože krev přestává proudit do těch kousků mozku, které přemýšlejí a tak se naše přemýšlení vypne a jsem v tom. V životě.
Tohle není doporučení, abyste se pouštěli do nebezpečných situací, nepotřebujete strach, abyste byli naplno živí. Není to zdaleka jediný způsob, jak se pustit do života. 🙂 Ale pro spoustu z nás je tento strach místo, ve kterém jsme si na to sáhli. Kdy jsme si to zažili a tak si to někteří spojíme se strachem – naše flow.
Pozn. Můžete najít spoustu technik, jak se strašit, abychom se dostali do flow a byli výkonnější a úspěšní. Je to nepochopení toho, jak přirozeně fungujeme. Co je příčina a co je důsledek. A je v tom ještě jedna chyba, chceme něco tvořit, ale místo toho se začneme zabývat sebou a uděláme z toho projekt na rozvoj naší osobnosti. Přestane to být o tvoření. Když tyhle dvě věci začneme plést dohromady, všechno je najednou komplikované a těžké. Tvorba nebí osobní věc. 🙂
Kdyby to byla jen jedna jediná věc, která nám způsobuje nejvíce stresu, vyčerpává nás a je úplně zbytečná, víte, co by to bylo? Určitě ano – většina z nás se jí věnuje pravidelně, věnujeme jí celé hodiny téměř denně. 🙂 Ať už tomu říkáme ego, osobní myšlenky, nebo prostě ,,já”, je to snaha na tom ,,já”, na sobě pracovat, zlepšovat to, motivovat, ladit. Stručně a jasně – přemýšlet o sobě. Tohle přemýšlení nás spolehlivě odvádí od flow života a ztrácíme se sami v sobě, místo abychom žili naplno a tvořili. Strach je velmi oblíbené téma těchto našich vnitřních rozhovorů. 🙂
Zabýváme se strachem, bojíme se ho, vyhýbáme se mu, namísto toho, abychom si všimli, že je to prostě jeden ze stavů, kterými v našich životech procházíme. Život je tvrdý sport a tak občas na něco narazíme. V tom není žádný problém.
2.Reakce na imaginární příběhy
Problém z toho začne být, když o tom začneme ,,příliš“ přemýšlet – máme pak hlavu plnou strašidelných myšlenek na to, co všechno by se mohlo stát špatně (v tomhle jsme opravdu dobří), a tak cítíme strach. Co si myslíme, to prožíváme. Tenhle ,,strach“ je něco jiného, než naše automatická reakce. Protože v tomto případě tu není žádné přítomné nebezpečí. Jen si ho představujeme. V našich životech ale prožíváme své myšlenky. Naše myšlenky vytvářejí naše pocity. Tento náš jiný strach je pocit, který v nás vytvářejí strašidelné myšlenky. To je všechno. Nic jiného.
Možná bychom mu měli říkat jinak – bojíme se, strašíme se, děsíme se. 🙂 Všechno jsou to slovesa a to je docela příhodné, protože tohle musíme dělat. Musíme stále myslet na strašidelné myšlenky, abychom se strašili. 🙂 Když toho necháme, přestane to. Je to docela únavné…
Tento strach není o tom, že je tu jasné a přítomné nebezpečí, vytváříme si imaginární nebezpečí ve svých představách, a pak ho promýšlíme a rozvíjíme, řešíme, hrajeme si s ním – i když to by asi tak nikdo nepojmenoval, protože nám u toho není hravě a fajn, ale zabýváme se dokola strašidelnými představami a tak cítíme strach, bojíme se.
Lidé se snaží něco s tímto strachem dělat, pracovat s ním, milovat ho, vyhýbat se mu, překonávat ho, bojovat s ním, přijímat ho. Nemá to ale vůbec žádný smysl – jediný důsledek je, že se bojíme o něco déle. 🙂 Není tu nic, čím bychom se mohli reálně zabývat. Je to jen hra s našimi myšlenkami, v tomto případě podivná hra, protože to bolí. Není na první pohled snadné to rozpoznat, ale jen na první pohled. Jen dokud o tomto strachu nic nevíme. Dokud nevíme, že naše pocity jsou velmi užitečné a dávají nám vždy okamžitě vědět, jak kvalitní jsou naše myšlenky – tedy když se bojíme, máme myšlenky, které nejsou kvalitní – žijeme v iluzi, že náš strach nám pomáhá a ukazuje nám na nějaké riziko, nebezpečí. Nikdy to tak není. Ale je snadné to splést, protože kdybychom se podívali pomocí přístrojů na někoho, kdo se bojí, viděli bychom spoustu aktivity – elektrické signály v mozku, chemické a hormonální změny, adrenalin. Tělo zareague stejně jako by tu bylo aktuální nebezpečí – omezí naše možnosti, krev přestane zásobovat část mozku, kterou přemýšlýme – a přitom když promýšlíme situace, které nejsou aktuální nebezpečí, může být docela užitečné být schopený přemýšlet kvalitně. 🙂 Vypadalo by to na přístrojích podobně, jako když jsme v nebezpečí, a přitom se jen zabýváme strašidelnými myšlenkami. Naše automatická reakce, když jsem v nebezpečí, je velice užitečná věc, stav, kdy se bojíme, nemá na rozdíl od toho vůbec žádný význam.
Poznáte to snadno
Když jsme ve stavu reálného, přítomného nebezpečí, nemáme pocit strachu. Nemáme na to totiž čas. Naše tělo jedná. Dělá všechno, aby se chránilo.
Bát se můžeme pouze tehdy, když tu žádné přítomné nebezpečí není, protože abychom se mohli bát, musíme o tom přemýšlet.
Závislost na strachu
Když naše strašidelné myšlenky přejdou, naše tělo se rychle zase vrátí do přirozeného stavu. Samo. Jako by se nic nestalo. Všechno je zase jako před tím. Pokud ale nemáme potřebu se těmto myšlenkám věnovat stále dokola, trvale si vytvářet tento stav, kdy se strašíme. Neustále zapínáme v našem těle tyto reakce. Stále dokola promítáme strašidelné myšlenky do svého vědomí. A tak trvale zásobujeme svůj mozek a své tělo hormony a adrelnalinem a vším, co s tím souvisí. Takže se nám může stát, že začneme být závislí na té chemii, závislí na pocitu strachu.
Necítíme se příjemně, když se chvíli nebojíme. Když chvíli nemáme ten obvyklý stres. Protože jsem si na něj zvykli. Je pro nás normální. Když se na chvíli zklidníme a tělo se vrátí k přirozenému stavu, necítíme se ve své kůži. Najdeme si rychle něco jiného, čeho se bojíme, čím se strašíme. Zdá se nám, že něco není v pořádku, když necítíme ten normální stres. Každý máme nějaké své oblíbené téma, nějaké oblíbené věci, kterými se strašíme.
Takže to vypadá třeba takhle – bojíme se o peníze. Můsíme se rozhodnout o své kariéře a je to pro nás hodně důležité a čím víc se nemůžeme rozhodnout, tím víc se strašíme. Žijeme ve stresu, naše tělo je v neustálém stavu jako by tu bylo nějaké přítomné nebezpečí, naše schopnost jasně myslet je omezená, ale my věříme, že nejlepší cesta z tohoto stresu je konečně se nějak rozhodnout.
V takovém stavu většina z nás dělá zásadní rozhodnutí. 🙂
Jsme ve stavu, kdy nevíme, pro co se rozhodnout a bojíme se toho rozhodnutí. Věříme však, že když si vybereme, když se rozhodneme, budeme mít konečně pokoj. Že stres konečně zmizí. A tak se v této nejméně vhodné chvíli rozhodneme… Krátkodobě opravdu náš stres odejde. Protože když se konečně rozhodneme, na chvíli se přestaneme strašit a děsit tím, že nejsme rozhodnutí. Ale pak se nám uleví a začneme se cítit nesví – protože jsem si tak zvykli na svůj stres a necítíme se bez něj dobře, najdeme si něco dalšího, čím se budeme zabývat teď.
Není vůbec důležité, čeho se bojíme
Věříme, že je důležité, čeho se bojíme. Věříme, že záleží na tom, čeho se bojíme. Tohle je ale omyl. Jediné, na čem záleží, je vědět, že se bojíme. Tedy že si přehráváme nějaký vymyšlený strašidelný příběh a tak prožíváme strach. Když se začneme zabývat tím, o čem je ten příběh, budeme si ho přehrávat déle. Zastavovat se u strašidelných scén, pouštět si je dokola a zkoumat, jestli jsou pravdivé… A tak se také budeme déle bát. V kombinaci s dalším omylem – věříme, že tento pocit je důležitý – budeme se k těmto myšlenkám automaticky vracet a přehrávat je a vylepšovat stále dokola, dokud nás něco jiného nevyruší.
Tak třeba můj oblíbený strach byl o peníze. Když jsem měl málo peněz, občas jsem se bál o peníze. Jakoby to dávalo smysl. Jakoby to bylo logické. Mám jen tolik peněz a potřebuju platit tyhle všechny věci. Na první pohled to má jasné řešení – mít více peněz. A také lépe hospodařit. V roce 2005 jsem si ale všiml, že jsem se najednou začal bát o peníze skoro pořád a přitom jsem měl v tom roce víc peněz než kdykoli předtím ve svém životě.
Když se začnete dívat na pravdu, na to, co se skutečně děje, dojde Vám obrovská věc:
- Peníze nemohou vyřešt problém s myšlením.
- Udělat rozhodnutí nemůže vyřešit problém s myšlením.
- Najít partnera nemůže vyřešit problém s myšlením.
(I když to tak vypadá, protože když se zamilujete a jste plní jiného myšlení, prožíváte jiné myšlení.) Problém se strachem se ale nevyřeší, protože dříve nebo později se zase začnete něčím strašit. Prostě jste na to zvyklí. A pak Vás napadne, že máte asi špatného partnera, když Vám to nevyřešilo problém. Budete ho chtít změnit, předělat, vychovat – aby dělal tamto a nedělal tohle. A pak byste se asi přestali bát… Zkuste si to uvědomit sami na sobě. Když se bojíte, když se něčím strašíte – je vlastně jedno čím. Když uvidíte, že naše pocity způsobují naše myšlenky, řešením nemůže být něco změnit ve světě okolo nás, ale uklidnit se.
Uvidíte, že všichni jsou v pořádku, jenom příliš přemýšlíme. 99,99% času jsme v pořádku a strašíme se a příliš o všem přemýšlíme a vyrábíme si stres. Ten zbytek času se o nás starají mechanizmy zabudované do našeho těla.
Ani myšlení nemůže vyřešit problém s myšlením. Uvidíte, že tu ale vlastně není žádný problém, pouze nechápeme, co se děje a tak děláme nesmyslné věci. Klíčem je pochopení.
Buď můžeme dělat stále dokola to, na co jsme zvyklí, nebo si můžeme všimnout, co má a co nemá smysl. Můžeme si všimnout, že strašidelné myšlenky přicházejí a odcházejí stejně jako jakékoli jiné myšlenky a my je prožíváme. A pod všemi těmi myšlenkami je stále naše přirozené zdraví, naše přirozená moudrost, nikdy nikam neodchází, hned, jak se naše myšlení uklidní, a to se přirozeně děje samo, ucítíme, že jsme v pořádku. Že jsme neustále všichni na světě v pořádku, jen příliš přemýšlíme.
Shrnutí
Strach je vlnka, myšlenka, která prochází naším vědomím, a kterou ve svém těle prožíváme. Nic víc, nic míň. Neříká nám nic o tom, co se okolo nás děje. Říká nám, že myšlenky, které se nám honí hlavou, nejsou pravdivé. Není v tom žádný problém, když se nám takové myšlenky v hlavě objevují. Jen nemá cenu je zvát, aby zůstaly na oběd a na večeři a na prázdniny…
Strach nám neříká, co bychom měli nebo neměli dělat. Jdi za svým strachem a překonej ho! Nebo: mám strach, to znamená, že se do toho nemám pouštět! Nic takového. Strach není zpráva od boha, od naší moudrosti, hlubší inteligence, co máme dělat, neříká nám to nic o tom, co se okolo nás děje. Říká nám, že kvalita myšlení v ten okamžik je nízká. Tohle stačí pochopit a všechno se změní.
To ale neznamená, že to nebolí, když jsme v tom. 🙂 Dokud se bojíme, budeme prožívat strach.
Můžete se v tom začít vrtat a dělat celou spoustu věcí, abyste se toho zbavili, ale až uvidíte, že to není nijak důležité, přejde to samo. Nemusíme s tím dělat vůbec nic.
Není to na nás, abychom si volili, co se nám objevuje v hlavě. Ale když chápeme, co se děje, že myšlenka je energie, která prochází přes naše vědomí a my ji prožíváme v těle všemi smysly a vnímáme ji jako skutečnost, nebude nám to připadat nijak zajímavé a důležité znovu a znovu si ty stejné myšlenky pouštět a promýšlet. Myšlenky prostě projdou a přijdou nové. Vy jste tam tu myšlenku nedali, nemusíte ani nic dělat s tím, aby odešla. Myšlenky plynou, to je jejich vlastnost.
Uvidíte, že když myšlenky volně plynou, jejich kvalita se zlepšuje. Naprosto přirozeně se tak vracíme ke svému dokonalému fungování. Zpátky do přítomnosti. Z příběhů zpátky do života.
Líbí se Vám? Sdílejte!