PJD - Nevíme, co nás čeká

Člověk je vždycky mnohem víc, než co o sobě ví. Jeho úspěchy ho proto znovu a znovu budou překvapovat….

H.Longfellow.

Takže vlastně nikdy nevíme, co na nás ještě čeká…

Vzpomínám si, když Tomáš v prvním Tvořte Nemožné měl na konci programu svůj nemožný projekt - nové luxusní auto. Tenhle člověk, který ví, co jsou skvělé věci mi přesto řekl - to jsem nevěděl, že to může být až o tolik lepší svezeníčko :)

Já sám jsem se kdysi bavil se svým spolužákem o tom, jak super je můj nový terénní renault a jak jsem s ním spokojený - a on se na mě shovívavě díval…

Teprve když jsem později odjel novým luxusním BMW jsem si uvědomil, že je tu víc…

Píšu o tom proto, že některé věci se prostě nedají říct. Dají se jen zažít. Dokud nejsou v našem životě nemáme ani ponětí, že tam nejsou. Teprve až se tam objeví, najednou je to úplně jasné,

To, co nejde říct je : V životě je tu pro nás mnohem víc. Vždycky. Ať jsme kde jsme a máme co máme.

Nemá cenu se to snažit představit. Nejde to předem vymyslet. Vždycky nás to překvapí. Není to ve světě, který známe.

Je to v jiném patře, o kterém ani netušíme, že by nějaké mohlo být. Něco se stane a my se do něj propadneme a nikdy nevíme kdy a jak. Ale pak tam jsme a je tam zase mnohem víc...

Často se to děje při koučinku - Zdeňka vám to psala:

„Nikdo z nás neví, co v něm všechno dříme. Je to jako se spícími draky :) dokud je neprobudíte, tak se nic neděje.

Při každém koučinku to zažívám se svými klienty. Co všechno se začne dít když v nich probudím tu sílu o které nemají

ani páru. Je to prostě neuvěřitelné.

Protože jedna z věcí, ke které koučink pomáhá je pustit se dál. Nestát na místě a jen přemýšlet...

Každý máme v životě svoji vlastní cestu. Sám život nás po ní vede. Je to obrovská svoboda. Nějaký náš kousek, kousek naší duše, odkud se berou naše nejtajnější přání a touhy - nás vede. Po té nejlepší cestě. Po té naší.

Na každé cestě jsou boule, hrby, díry. Tohle je patří k životu.

Někdy nás to zpomalí. Někdy začneme pochybovat, jestli jdeme po správné cestě. Někdy to bolí.

Každý se s tím, jak to drncá vyrovnává jinak. Někdo zpomalí a nebo zastaví a přemýšlí, jak se tomu vyhnout, někdo zkouší, jestli pomůže říkat si, že to jsou jen myšlenky v jeho hlavě ...

A tak někdy zastavíme a přesto, že život jede dál a my ne, netrápíme se tím., Jsme “spokojení” tam kde jsme, protože by to vlastně mohlo být horší… já jsem vlastně rád za to co mám..

Někteří zastavili na pěkném parkoišti a tak jsou spokojení, protože teď mají všechno, co si dokážou představit.

A někteří po cestě přesednou do luxusní dokonale odpružené limuzíny a v klidu se mohou věnovat tomu, co se na jejich cestě okolo nich právě děje… Všímat, co tu pro nás život chystá. Těšit se, co na nás čeká za další zatáčkou…

Ta luxusní limuzína se v našem životě vždycky objeví, když to, co se nedá říct. Když prožijeme ten pocit, kdy se propadneme do dalšího patra a jsme jinde. O kousek dál. Něco uvidíme a najednou se cesta zdá hladká a rovná a my se můžeme podívat na tu skvělou podívanou okolo.

Už jste si zvykli a jste vlastně spokojení stam, kde stojíte? Ok. Mějte se tu krásně a možná se někdy někde ...